Hudba
Fado, saudade a ostrov
Odkud pochází fado, co znamená saudade, jak portugalská kytara získala svůj zvuk a o ostrovní smyčcové hudbě, která doputovala až na Havaj.
Rezervujte si místo na představení ↗Osud zhudebněný
Fado je portugalská písňová forma, kterou lze vysledovat do Lisabonu 20. let 19. století, i když má pravděpodobně starší kořeny, které nikdo nedokáže přesně určit. Název pochází pravděpodobně z latinského fatum, osud. Populární představivost ho spojuje s tesklivými melodiemi o moři a životě chudých, ale ve skutečnosti může být fado o téměř čemkoli, pokud si zachová tradiční strukturu. UNESCO zařadilo fado v roce 2011 na své seznamy dědictví živých tradic; Cante Alentejano je jediná další portugalská hudba, která se může pochlubit stejným statusem.
O čem písně vyprávějí
Populární představa vykresluje fado jako tesklivé písně o moři a životě chudých lidí, zabarvené rezignací, osudem a melancholií, a mnoho písní tomuto obrazu odpovídá. Jeho kořeny leží v lisabonské městské a námořnické dělnické třídě, ve stejném světě, který jinde v portugalsky mluvícím světě zplodil příbuzné žánry: morna Kapverdských ostrovů, která může být spojena s raným fadem, brazilská modinha a indonéský kroncong. Každý z nich si později vypěstoval vlastní tradici. Tato sdílená historie je jedním z důvodů, proč fado tak dobře cestuje, a proč tolik pomáhají krátké úvody: jakmile víte, že píseň je o odchodu, melodie vysvětlí zbytek.
Z lisabonských hospod
Hudba vyrůstala v dělnických čtvrtích hlavního města, mezi námořníky, přístavními dělníky a štamgasty hospod. Kolem 50. let 19. století účinkující stále ještě tančili i zpívali; do konce století taneční rytmy vybledly a fadista se stal zpěvákem čistě a jednoduše. Maria Severa, která zpívala a hrála na kytaru v lisabonských hospodách a zemřela v roce 1846 ve věku 26 let, je připomínána jako první zpěvačka, která fado proslavila. Ve dvacátém století ho Amália Rodrigues, nazývaná královnou fada, přenesla do celého světa.
Dvě města, dva styly
Existují dva hlavní styly. Lisabonský styl je známější, z velké části díky Amálii Rodrigues. Styl z Coimbry je spjat s tamní univerzitou a se starou tradicí serenád: zpívají ho pouze muži, oblečení v akademických talárech a pláštích, často v noci na ulici. Každé město má dokonce svůj vlastní model portugalské kytary, lisabonská zní jasněji a coimberská tmavěji.
Saudade
Fado jde ruku v ruce se saudade, portugalským názvem pro melancholickou, nostalgickou touhu po někom nebo něčem, kdo je nepřítomen a možná se už nikdy nevrátí. Slovo se objevuje ve zpěvnících ze 13. století a někteří spisovatelé ho spojují s velkými portugalskými námořními plavbami, kdy rodiny čekaly na námořníky, kteří se nevrátili domů. Při představení to uslyšíte v rubatu, když se zpěvák zdrží na poslední notě fráze a kytary kolem něj ztichnou.
Kytara s dvanácti strunami
Předky portugalské kytary jsou citole, známá v Portugalsku od 13. století, a pozdější cittern; a v 18. století ji formovala takzvaná anglická kytara, která jí dala její ladicí kolíčky ve tvaru hodinových klíčků a ladění. Do druhé poloviny 19. století ji její partnerství s fadem učinilo módní. Jejích dvanáct ocelových strun je uspořádáno do šesti párů a ve fadu nese melodii a vyplňuje mezery mezi zpěvákovými frázemi, zatímco klasická kytara drží akordy a rytmus.
Madeirské vlastní struny
Madeira má svou vlastní lidovou hudbu s místními strunnými nástroji, jako jsou machete, rajão, brinquinho a cavaquinho, na které se hraje při tradičních tancích, jako je bailinho da Madeira. Madeirští emigranti některé z nich odvezli daleko. V roce 1879 ostrované, kteří dorazili na Havaj, hráli pouliční koncerty a v 80. letech 19. století tam bylo z malých portugalských kytar vyvinuto ukulele, mezi nimiž byly machete, cavaquinho a rajão; tři madeirští truhláři jsou uváděni jako jeho první výrobci. Fado, které dnes uslyšíte ve Funchalu, patří k národní tradici a žije vedle této ostrovní hudby.
Zdroje